Zajisté existuje mnoho bližších míst, kam se poprvé o samotě vydat cestovat, než Japonsko. Ovšem z málokteré země světa přicházejí takové smíšené a stěží uvěřitelné zprávy jako právě odtud. Člověk slýchává o absurdních vynálezech a podivínských normách na jedné straně a o nejdelším věku dožití a nejlepší bezpečnosti ze všech států světa na straně druhé. Jako mladý, zvídavý (a snad i perspektivní) student jsem si chtěl udělat jasno, jaká je země vycházejícího slunce, země, která je podle tvrzení některých napřed před námi. Využil jsem tedy nabídky své jazykové školy, na které jsem již po dvě léta studoval japonštinu, a začal zařizovat studijní pobyt v té pro mne záhadné zemi. Škola mi ve studiu, které se mělo protáhnout na tři měsíce, v nejmenším nebránila, naopak mne bez výjimky všichni kantoři v mém přání podporovali a pomáhali s předčasným ukončením docházky.
Tak se mi díky zásluhám mnohých podařilo 10. května odletět z letiště Václava Havla do Frankfurtu a odtud do Tokia, kde mne čekal poslední vnitrostátní let. Po překonání drobných nejistot ohledně létání jsem byl velice spokojený se svým prvním samostatným letem. Dorazil jsem brzy ráno po jedenácti hodinách nad Rusí a oceány do pomenšího (na japonské poměry) přístavního města Sakata na severu hlavního ostrova Honšú, na letiště Shonai. Absolvoval jsem první projížďku po městě v doprovodu koordinátora výměny Joa. Jak již jméno napovídá, Joe je americký učitel žijící v Japonsku přes deset let. Ještě první den mi pomohl vybrat pasující uniformu, ve které mne rovnou pasoval na žáka Haguro High School, ve které jsem měl strávit následující dva měsíce. Zbytek času po skončení školy jsem plánoval strávit cestováním na vlastní pěst, když už se snad naučím mluvit místní řečí.
I zde může poněkud nejaponský název školy napovědět, že nejen někteří učitelé pocházejí z Ameriky. Například automat na pití. Běžná záležitost i u nás, původně však pocházející ze Spojených států. Zde však dovedena k dokonalosti, kromě Coca-Coly a zeleného čaje zde není k vidění nic známého, a tak člověku jen přechází oči po stovkách různých nápojů hrajících všemi barvami. Nejpozoruhodnější je však kvantita těchto automatů. Jsou na každém rohu a to i na zdánlivě nesmyslných místech jako například u opuštěné cesty v horách. Nějakým záhadným způsobem se v nich doplňují nápoje a je k nim vedena elektřina celé dlouhé kilometry, jen aby tiše zářily do noci bledým svitem kdesi na obzoru ztrácejíce se v masivu hor.
Hned druhý den jsem se zapojil do výuky ve škole. Převážnou náplní vyučovacích dní, mezi něž patřily často i sobota a neděle, se stala angličtina a japonština. Jako zahraničnímu studentovi mi však bylo dovoleno nahlédnout do jisté míry do všeho. Tak jsem, ubytován v japonské rodině farmářů, vstával každé ráno před pátou hodinou, jel školním autobusem, zúčastnil se všech různých hodin, vědy, hudby, francouzštiny, psaní znaků, učil se gramatice se studenty z Mongolska a Brazílie, piloval jazyk, dělal si kamarády a sbíral informace.
Při rozvrhu pro všechny třídy od 8:40 do 15:30 každý den se i ti nejmladší žáci začnou brzy cítit unaveně. Avšak každý den po půl čtvrté teprve začíná ta zajímavá část. Všichni studenti jsou zapsáni do klubu, kam každý den dochází. Většina žáků má vybraný klub sportovní. Já však procházel, ve snaze zažít co nejvíce kultury, mezi kluby výtvarnými, fotografickými, sborem (jenž převážně zpíval novodobé liturgické texty v latině) a klubem čajového obřadu, který navštěvovala kromě mne pouze čtyři děvčata. Zde jsem však našel jedny z mála chvil klidu, naučil se tradiční přípravě čaje matcha, a dokonce vstoupil i do pomenšího buddhistického chrámu, kde jsem se účastnil meditací. Jelikož kluby končí v 18:40 a děti se dostanou domů až kolem deváté hodiny večerní, času již moc není, jen se najíst vykoupat, spát a vše opakovat den co den.
S dospělými to není jinak. Však o tom svědčí mé začátky v japonštině. První slovo, které jsem se po příjezdu naučil, bylo přesčas a zaneprázdněný. Jak přesčas, tak nadbytek práce jsou využívány jako výmluva k vyhnutí se styku s lidmi. Průměrný Japonec stráví dobrovolně více než třetinu svého života v práci. I jízda metrem mě o této tváři Japonců utvrzovala. Všude jen pohled na vyčerpané, stejně oděné, spící postavy.
Sám jsem se po devíti týdnech cítil velice unavený a nebyl to pocit vyčerpání, který jsem kdy poznal. Nelze se z něj vyspat, všudypřítomný kofein nepomáhá a člověk ztrácí schopnost divit se krásným věcem jako třeba západu slunce. Není snad ani třeba připomínat, že ty jsou v Japonsku jedinečné a fascinující. Částečnou úlevu mi však poskytla cesta z Tokia do Kyota, Osaky, Takamtsu, Takayamy a zpět do hlavního města. Za dva týdny bez zastavení mi před očima proběhlo tolik kulturních, architektonických i přírodních výjevů, že jsem na fakt, že se mi chce stále spát, pozapomněl. Také jsem si poupravil svůj názor na celý národ. Pokud má člověk možnost poznat Japonce mimo chvíle, kdy jsou absolutně vyčerpáni, pochopí, že se umí všichni bez výjimky chovat mile. Především na venkově a v menších chrámech se lidé rozmluvili. Stačilo se jen zmínit, že pocházím z „čeko“, a už se na mne valily všechny jejich asociace: „Ááá, čeko! Puraha, Furanz Kafuka, Čekosurobakia, Bohemia gurasu, Smetana, Dubodžaku[1]!“ Vskutku jsem byl ohromen a potěšen, jaké povědomí je o nás na druhé straně světa.
Na konci těch dohromady jedenácti týdnů jsem se cítil opravdu jedinečně. Přeplněn zážitky jsem se vracel ze země plné chrámů, lesů, lidí a nepochopitelnosti, země, která je opravdu napřed, byť jen o sedm hodin před naším časovým pásmem. Vracel jsem se nadšen. V hlavě vidinu domova, začal jsem v letadle pociťovat opadající únavu, kterou může vyléčit jen návrat do Evropy. Snad jen lituji Japonců, kteří tuto možnost nemají.
Navzdory nákladům, které je třeba vydat při pohybu zemí z místa na místo, se chci do Japonska znovu vrátit. Kvůli přátelům, kvůli přírodě, kvůli koupání s opicemi v lázních, které lze na severu zažít, a i kvůli jídlu. Na závěr stojí snad jen dodat, že během pobytu v Japonsku jsem shodil jedenáct kilo. Pokud tedy někdo z Vašich přátel má nějaké peníze a kila, kterých by se chtěl příjemně zbavit, zatímco bude každý den ochutnávat desítky nových pokrmů, zkuste mu navrhnout měsíční výlet třeba do Hiroshimy a okolí.
[1] Zde si dovolím uvést překlad Dubodžaku = Dvořák
Šimon Pužej 3.VG
