Koncem listopadu jsem se vrátila do zasněženého a vánočně vyzdobeného Pasova. A protože v září a říjnu jsem se rozkoukávala a celý listopad jsem kvůli koroně a karanténám strávila v Česku, až teď v prosinci se to teprve celé rozjelo. S českými i německými kamarády chodíme bruslit, do města, do kaváren, na návštěvy a na procházky. S hostitelskou rodinou vaříme, hrajeme hry, povídáme si a srovnáváme, co mají naše země společného a čím se liší.
Mám veliké štěstí, že můžu být v tak multikulturním městě. V naší oblíbené univerzitní kavárně, kterou vlastní jedna mladá Slovenka, potkáte studenty z celého světa. Baví mě tyhle náhodné rozhovory s lidmi, které už nikdy neuvidíte. Také obě moje „německé“ kamarádky pocházejí z rodin emigrantů. Jedna má rodiče z Ruska a Kazachstánu a druhá se do Německa před třemi lety bez jakýchkoliv znalostí jazyka přestěhovala z Palestiny. Já se tedy německy učím vlastně dvakrát tak dlouho jako ona. Už jsme se spolu hodně nasmály tomu, jak jsme někdy obě mimo. Umí samozřejmě mluvit lépe a perfektně orientuje, když jde o školu, ale mně je zase mnohem bližší místní kultura a někdy jí musím poradit i třeba nějaké základní slovíčko, které nezná, protože doma německy nemluví. Mám v ročníku spolužáky z Turecka, Polska, Maďarska, Vietnamu, Afriky… Všichni z nich byli jednou na mém místě a poslouchání jejich příběhů mi pokaždé více a více otevírá oči. A nejlepší je, že ti „praví“ Bavoři bavorsky mluvit nemůžou ani kdyby chtěli, protože by jim ostatní prostě nerozuměli. Já si tím pádem můžu krásně naposlouchávat spisovnou němčinu a nemusím si zbytečně plést hlavu.
Pasov má také velmi zajímavou historii, ať už jde tedy o imigraci, druhou světovou válku, nebo církev. Jednou jsme se třeba ztratili v ulicích starého města a omylem se dostali do obrovského areálu pasovského biskupství. Trochu připomíná Vatikán, město uprostřed města, a není odtud cesty ven – my jsme unikli jen díky postranním dveřím jednoho kostela:) Pasovská diecéze, která sahala až do Vídně, byla ta největší ve Svaté říši římské a v katedrále svatého Štěpána najdete dokonce největší kostelní varhany na světě, které jsme si čtvrtou neděli adventní přišli poslechnout.
Vánoční atmosféra je tady úžasná, a to i přesto, že adventní trhy byly letos znovu zrušeny. Po setmění to v osvětlených ulicích voní Glühweinem, na každém rohu stojí někdo s harmonikou nebo kytarou a lidé posedávají v kavárnách nebo venku ve vyhřívaných zahrádkách restaurací. Tuto idylku ale bohužel zažijete jen pokud splňujete tzv. pravido 2G (geimpft/genesen = očkovaný/uzdravený). Pokud nejste ani jedno, můžete se s Vánoci v Bavorsku v podstatě rozloučit. Už od začátku prosince vás nepustí například do obchodů s oblečením a elektronikou a o gastronomii ani nemluvě. Bez negativního testu dokonce nemůžete využívat městskou hromadnou dopravu. Nepřidávají tomu ani přehnané reakce policie – na demonstraci proti opatřením bylo dvakrát více policistů než demonstrantů.
Německé vánoční zvyky jsou velmi podobné těm našim, snad až na kapra se salátem. Dozvěděla jsem se, že na Štědrý večer, ale i na Silvestra jsou tady tradicí raclette – gril uprostřed stolu, na kterém si každý může opéct, co mu chutná.
Ve škole jsme začali psát klauzury – někdy až čtyřhodinové testy na dosud probrané učivo. Nadšeně jsem si kolem dokola pročítala rozbory a scény z Fausta a o už méně nadšeně se snažila pochopit, co vlastně už od začátku roku děláme v matematice, což jsem nakonec vzdala. Když mi při klauzuře z angličtiny pomáhal německo-anglický slovník, nevěděla jsem, jestli mám být ráda, že už umím tak dobře německy, nebo se začít bát o svou angličtinu. Jsem zvědavá, jak všechny klauzury dopadnou. Teď si ale můžu užívat vánoční prázdniny, které jsou letos v Bavorsku od 24. 12. do 9. 1.
Pro zasmání ještě přidávám nejlepší hlášky německých důchodců, náhodně kolemjdoucích, kteří vždy musí všechno komentovat. „Kde máš čepici? Teď je ti to sice jedno, ale až budeš starší, budeš toho litovat!“ „Ti mladí vždycky chodí pozdě! Jednou jim to ujede…“
