Na začátku srpna mě unášel vlak mezi slunečnicovými poli k Vídni, ze stanice Gmünd už v povinné roušce. Začínal můj čtrnáctidenní pobyt v rámci projektu Erasmus+. Jazyková škola ActiLingua, sousedící s rozkvetlou zahradou Belvederu, mě přivítala příjemným moderním prostředím. Teď už jsem potřebovala jen trochu omládnout, protože moji spolužáci byli převážně maturanti. Ajaj. Naštěstí se ukázalo, že věk tady nehraje roli. Bylo velmi osvěžující zase zasednout do lavice jako studentka mezi studenty. Mezi námi a našimi sympatickými učiteli záhy zavládla přátelská atmosféra, ve které jsme se někdy i dost vyřádili, například při hraní improvizovaného divadla či při psaní hororové povídky podle vzoru A. E. Poea. Úplně dobrovolně a s úsměvem jsme se nechali zasvěcovat i do tajů německé gramatiky, vybrušovali jsme například své vyjadřovací prostředky v rámci odborného a publicistického stylu. Zdálo by se, že metodický blok určený jen pro učitele bude vážnější. Lektorka Magdalena ho však naplnila hrami, příběhy, filmovými ukázkami a písněmi. Inspirovala nás tak k tvořivé práci při výuce německého jazyka.
Volná dopoledne nás popoháněla vzhůru do víru města, intenzivně zažít Vídeň. Sama či s francouzskou kolegyní Elen jsem se vydávala lodí po krásném modrém Dunaji, nahoru na kafíčko do otočné restaurace Donauturmu, do vídeňské opery okouknout, co se nosí na světoznámý ples, anebo do večerního Stephansdomu na koncert Vivaldiho, kde jeho Jaro rozpustile tančilo po gotických pilířích.
V krásných vzpomínkách ji vidím takhle: Vídeň je barevná na plátnech známých obrazů v galeriích i na zdech staveb od Hundertwassera. Vídeň je hravá a umí dovádět na obřím kole v Pratru. Vídeň je půvabná, jdete-li ve stopách císařovny Sisi. Vídeň je monumentální a vznešená, procházíte-li pokoji Marie Terezie v Schönbrunnu. Vídeň voní a chutná po sachru a její polibek na rozloučenou má zlatou barvu z Klimtovy palety.
Mgr. Marie Karfíková
