„Pane učiteli, dlužíte nám z loňska tu Šumavu“, ozvali se studenti 2.VG na začátku školního roku.
13. 9. došlo k rozvrhovým změnám, které se jevily příhodné pro případnou exkurzi. Počasí však nikoliv, ale nepředbíhejme.
Vyrazili jsme za krásného jitra slibujícího pravé indiánské léto. Ještě v Novém Údolí sluníčko svítilo, byť svěží větřík přihnal první mráčky. Dobrá nálada, odhodlání a vůle – měli jsme vše, co je potřeba na pětadvaceti kilometrový pochod po horských hřebenech i hlubokých hvozdech. Čekalo nás poznávání šumavské historie (pozůstatky železné opony, vysídlené sudetské vesnice, Stifterův památník) i krajina s nádechem divočiny (prales Trojmezné, Plešné jezero). Užívali jsme si příjemné cesty, při které se citlivá pubertální duše rozněžnila přírodou odívající se do šatu podzimního. Nažloutlé traviny, rezavé kapradiny a načervenalé koberce borůvčí se sladkými plody nás obklopovaly i na odbočce k Třístoličníku (Dreisesselberg).
Odbočením z asfaltové cesty na lesní pěšinu se vše změnilo.
Pěšina příkře stoupala bahnem a kameny. Více než kráse podz
imní přírody jsme se věnovali vlastnímu funění, sílícímu větru a studícím propoceným svrškům. Přibývalo otázek zjišťujících vzdálenost k vrcholu. Kolem poledního jsme stanuli na hřebeni. Vítr již přešel ve skutečný vichr, slunce se nadobro schovalo za černé mraky a ve vzduchu byla cítit voda. Na pár minut, snad jako odměna za vynaložené úsilí, se nám překvapivě ukázal masiv Alp a pak se vše zahalilo do tajemné mlhy.
Ukryti za kameny před nejsilnějším větrem, počali jsme se raditi, zda pokračovat dále, nebo se vrátit. Za chvilku bylo rozhodnuto, že půjdeme dále, navzdory stále se horšícím meteorologickým podmínkám. Nasadili jsme rychlé tempo, abychom se zahřáli, a tak nám cesta po hřebeni rychle ubíhala. V závětří na Trojmezné jsme se během krátké přestávky posilnili a hned pokračovali k nejvyššímu místu naší trasy a vlastně i celé české části Šumavy – totiž k hoře Plechý s 1378 nadmořskými metry. Když jsme nahoru na horu vystoupali, pocítili jsme běsnění nebeských živlů nejsilněji. K poryvům vichřice, které skoro znemožňovaly chůzi, se přidal déšť, jenž díky teplotě kolem nuly bodavě studil v obličeji a na rukách. Následovalo rychlé vrcholové foto jako důkaz, že i při cestě vzhůru si člověk může sáhnout na dno. Pak adrenalinový sestup po kluzkých kořenech a kamenech karu Plešného jezera.
Již značně unaveni a promrznuti jsme se ukryli pod přístřešek u jezera. Chtěl jsem podpořit náladu členů skupiny, a tak jsem jim sdělil, že jsme již zhruba v polovině cesty. Moje pozitivní zpráva však měla na studenty kupodivu opačný vliv, než jsem zamýšlel. Chráněni korunami stromů před nebeskou slotou jsme dorazili do Černého Kříže. Všichni a bez zranění. Na nádraží se nám opět ukázalo sluníčko, takže se půlhodinka čekání na vlak proměnila v příjemný odpočinek. Exkurze se dozajista vydařila, protože v nás zanechala silný zážitek.
