Je 11. 2. 2018, a protože čas letí rychleji než voda v Blanici, rok se s rokem sešel a my stojíme opět na školním dvoře a chystáme se již po několikáté pokořit Krušné hory svým lyžařským uměním. Naše výprava je tentokrát velmi početná – 44 studentů nižšího stupně gymnázia, čtyři instruktoři a zdravotnice.
Napětí i odhodlání ve tvářích našich nejmladších je patrné, někteří prožijí na sněhu svůj první křest. Na něj si ale budou muset počkat do druhého dne, neboť náš početný tým dosahuje kóty 1025 m nad mořem v již pozdních večerních hodinách.
O to více odpočatí druhého dne odhodlaně stoupají malí lyžaři k první sjezdovce, aby byli na základě svých schopností rozřazeni do tří skupin, bonusem je družstvo snowboardové. Pak už nic nebrání tomu, aby se rozjeli po 6,2 kilometrech sjezdovek různé obtížnosti a krok za krokem posouvali své dovednosti k dokonalosti.
Příjemným zpestřením výcviku je jako každoročně středeční návštěva aquaparku v Chomutově a čtvrteční večerní jízdy na snowtubingové dráze. Ale to už se náš pobyt v Krušných horách, které nám tentokrát ukazovaly svou přívětivější tvář, chýlil ke konci.
Páteční neodmyslitelnou součástí kurzu bylo dopolední závodní klání v super obřím slalomu, kde žáci poměřili své síly v lyžařské technice. Závody byly tříúrovňové, kdy vynikli jak sjezdaři s bezpečnou technikou, tak draci, kteří se smrtí v očích zdolávali slalomovou trať bravurním carvingovým obloukem. Zvláštní kategorii vytvořili snowboardisté – začátečníci, kteří nás svými výkony doslova ohromili. Všichni obstáli v tomto klání se ctí, a proto byli odměněni v duchu známého Coubertinova hesla Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se.
Ještě jsme byli plni dojmů z hektického závodního dopoledne a odpoledního výcviku zalitého sluncem a už byl čas se pomalu vracet do reality. Úklid, balení, poslední pohled ke sjezdovkám ztrácejícím se ve tmě a dlouhá cesta domů. Věřím ale, že mnozí se budou na hory rádi vracet sami.
Poslední dík na tomto místě patří těm, bez nichž by se kurz nemohl uskutečnit – kolegům, kteří s precizností pečovali o osazenstvo chaty od ranních do pozdních nočních hodin a plnili přání možná i nemožná, zdravotnici Simoně, která s trpělivostí opečovávala i ta nejmenší bebíčka, Martinovi a Lence (řidičům i kuchařům), kteří se o nás starali báječně v duchu Grand restaurant pana Septima, a konečně instruktoru Lišákovi, který do kurzu vnesl nadšení, zkušenosti, zábavu, metodiku a mnoho dalších pozitiv. Zbývá jen doufat, že stejně spokojení byli i studenti.
Mgr. Petra Dudáková