1. Adriano, jsi reprezentantkou České republiky ve vodním pólu. Mohla bys na úvod krátce představit sebe a říct, jak ses k tomuto sportu dostala?
S vodním pólem jsem začala někdy kolem roku 2016/2017, poté co jsem ukončila závodní plavání. Plavání jsem se věnovala už od malička, navštěvovala jsem plavecký klub a závodně jsem plavala několik let. Postupně jsem ale začala chodit i na tréninky vodního póla, které mě čím dál víc bavily, až jsem se musela rozhodnout jen pro jeden sport, protože se mi tréninky časově kryly.
K vodnímu pólu jsem měla blízko i díky rodině – dá se říct, že je to u nás takový rodinný sport. Hrál ho můj děda, později i strejda a můj taťka dokonce dodnes nastupuje do některých zápasů. I to byl jeden z důvodů, proč jsem si k tomuto sportu vytvořila tak silný vztah.
Od začátku hraji za tým Asten Johnson Fezko Strakonice (Strakonice) a momentálně nastupuji v kategoriích mladší dorostenky, starší dorostenky i ženy.
2. Pamatuješ si okamžik, kdy ti došlo, že by se z vodního póla mohl stát víc než jen koníček?
Upřímně ani nevím, jestli tam byl nějaký jeden konkrétní okamžik. Myslím si, že to přišlo tak nějak postupně. Najednou už jsem nehrála jen za Strakonice, ale začala jsem jezdit i na reprezentační akce a soustředění. Až zpětně mi vlastně došlo, že už je vodní pólo velká součást mého života a že mu věnuji dost svého času.
3. Jak vypadá tvůj běžný den na našem gymnáziu během školního roku?
Škola pro mě bývá někdy docela náročná, nejhorší je období, kdy se sejde víc testů najednou. V takových chvílích často cítím velký stresový tlak, protože jsem typ člověka, který tyhle situace ne vždy zvládá úplně v klidu, ale snažím se to všechno zvládnout.
Tréninky mívám většinou odpoledne nebo až později večer. O víkendech pak často hrajeme zápasy, takže ani tam moc volného času nezbývá. Přesto se snažím si vždycky najít aspoň chvilku pro sebe, abych si odpočinula.
4. Jak ses dostala do české reprezentace?
Moje první návštěva reprezentačního výběru byla v roce 2022, kdy mi bylo 14 let. Probíhalo to v Novácích na Slovensku, kde je národní klub vodního póla a opravdu nádherné zázemí pro soustředění.
V té době jsem vlastně ani moc nevěděla, jak jsem se do reprezentace dostala a já to tehdy brala spíš jako zkoušku. Myslím si, že jsem ani nijak výrazně nereagovala, protože jsem v tom věku ještě úplně netušila, co pro mě reprezentace do budoucna bude znamenat.
- Proti jakým státům nebo týmům jsi už nastoupila a který zápas pro tebe byl zatím nejsilnější zážitek?
Nastoupila jsem už proti mnoha státům, a to jak v reprezentaci dorostenek, tak i žen. Mezi nejzajímavější soupeře určitě patřily týmy jako Velká Británie, Turecko, Singapur, Čína, Itálie, Portugalsko nebo Španělsko. Takové zápasy proti státům, které jsou na vysoké světové úrovni jsou pro nás velmi důležité, protože se díky nim můžeme zlepšovat.
Pro mě zatím nejsilnější zážitek byl zápas na mistrovství světa U16 v roce 2024 v turecké Manise. Čekal nás tam důležitý zápas proti Novému Zélandu. Bylo to opravdu vyrovnané, ale jako tým jsme je dokázaly porazit. To byl pro mě nejpříjemnější moment.
Moje první takto velká mezinárodní soutěž ale byla už v roce 2023, kdy jsem se zúčastnila mistrovství Evropy U15 v chorvatském Záhřebu, což pro mě byla obrovská zkušenost a také první turnaj vrcholného mezinárodního vodního póla.
- Co tě na vodním pólu nejvíce baví a co je naopak nejtěžší?
Na vodním pólu mám nejraději energii, která do toho sportu patří. Je v něm pořád akce a člověk musí být neustále ve střehu. Baví mě také to, že je to kontaktní sport. Já osobně mám ráda souboje, kterých ve vodním pólu není málo.
Nejtěžší je podle mě správně pracovat s dechem a zároveň se snažit zůstat bez zranění. Vodní pólo je opravdu tvrdý sport a pod hladinou se často dějí věci, které nejsou vidět. Když se soupeři nelíbíte, může vám pod vodou udělat prakticky cokoliv, takže je potřeba být na takové věci připraven.
- Jak se ti daří skloubit náročné studium na našem gymnáziu s vrcholovým sportem?
Někdy to bývá opravdu náročné, hlavně když je hodně učiva. Většinou si nejdřív dělám školní povinnosti, protože škola je pro mě priorita.
Pak jdu na trénink, kde se snažím trochu vypustit a odreagovat se od učení. Nějaký pevně stanovený systém nemám, prostě jedu podle toho, co stihnu. Když něco nestihnu před tréninkem, často zůstávám vzhůru i do noci, abych všechno dodělala.
- Setkala ses někdy s tím, že jsi musela něco obětovat – například volný čas, akce s přáteli nebo jiné zájmy?
Poslední dobou se mi to stává docela často. Je toho hodně a jednoduše nemohu být na dvou místech najednou. Někdy je to opravdu těžké a už několikrát jsem si říkala, jestli bych radši svůj volný čas netrávila jinde než na bazéně. Ale pak si vždycky uvědomím, že právě tyto oběti mě mohou posunout dál, pomoct mi se zviditelnit a otevřít nové příležitosti ve vodním pólu. Snažím se proto brát v potaz, že jsem si to sama vybrala.
- Jaké jsou tvé cíle do budoucna ve vodním pólu?
Do budoucna by mě určitě lákalo zkusit si zahrát v zahraničí, alespoň abych zjistila, jak na tom jsem v porovnání s hráčkami z jiných týmů a získala nové zkušenosti.
Kdyby se mi naskytla možnost jít studovat na univerzitu v zahraničí, kde je vodní pólo součástí programu, určitě bych nad tím popřemýšlela. Zatím to beru spíš jako sen, ale je to jeden z mých dlouhodobých cílů, kterého bych jednou chtěla dosáhnout. Zároveň bych chtěla vydržet co nejdéle v české reprezentaci a udržet si tam své místo.
- Máš i jiné koníčky nebo způsoby, jak si od sportu odpočineš?
Celkově ráda sportuji i mimo vodní pólo. Když se k tomu dokopu, jdu si třeba jen tak lehce zaběhat nebo si jdu zaplavat spíš pro radost než tréninkově.
Nejvíc mi ale na odpočinek pomáhá spánek. Když mám možnost si opravdu odpočinout a dospat únavu, cítím se potom mnohem lépe jak fyzicky, tak psychicky.
- Co bys vzkázala studentům Gymnázia Vodňany, kteří by se chtěli věnovat sportu na vrcholové úrovni, ale bojí se, že to se školou nezvládnou?
Studentům bych vzkázala, že je potřeba si všechno vyzkoušet a nebát se toho. Hlavně se toho nezaleknout hned ze začátku, protože začátky bývají vždycky nejtěžší.
Člověk nikdy neví, kam ho to může posunout a jaké příležitosti díky tomu získá. Když to nezkusí, může ho to jednou mrzet. A zároveň platí, že skončit se dá vždycky, ale vrátit se k promarněné šanci už je mnohem těžší. Proto bych se nebála do toho jít naplno a dát tomu šanci.
