Náš vodácký kurz začal srazem v pondělí ráno ve Zlaté Koruně. Zdatní řidiči dopravili sebe a své spolužáky auty, zatímco dobrodruzi urazili část cesty vlakem a část pěšky. Po příjezdu se hned vyrazilo na vodu, start byl ve Větřní. Proběhlo krátké zacvičení vodáckých nováčků a mohlo se jet. Kromě kluků, kteří hned na prvním jezu podle slov našeho instruktora „vyletěli z lodě jako papíroví čerti,“ jsme se všichni udrželi na palubě. Paradoxně nejvíc vyčerpávající úsek cesty byla hodinová zastávka u srubu pana Milana, kterou si náš pan vodák i jeho pes Gim nesmírně vychutnávali, ale nám už všem byla zima. Na posledním jezu před kempem na nás jako odměna „snad čtyři nebo deset hodin“ čekal pan učitel Schacherl s foťákem v ruce. Večer jsme strávili všichni společně a v noci ještě někteří hráli karty, jiní už po dlouhém dni „decentně chrupkali“ v chatkách.
V úterý jsme se po celkem neúspěšném pokusu pana učitele vnutit nám kulturu v podobě návštěvy kláštera vydali na druhou část plavby ze Zlaté Koruny do Boršova. A protože životopis našeho pana instruktora jsme i my, ale hlavně paní Melounková, už uměli nazpaměť, jeli jsme druhý den takzvaně na vlastní pěst. Úsek byl kratší, proud nás pěkně unášel a občas jsme si pro ulehčení práce spojili všech sedm lodí k sobě nebo chvíli pádlovali „jako Old Shatterhand v Pokladu na Stříbrném jezeře.“ Pádlovalo se nám krásně, pokud se tedy zrovna nevyskytla situace, že jedna dvojice měla pádlo jedno a druhá tři. Po cestě jsme si udělali zastávku u Dívčího Kamene a na konec jsme se odměnili výborným jídlem. Večer jsme ještě stihli posedět u ohně a popovídat si, než se spustil déšť.
Třetí den nás čekal výlet na vypůjčených kolech. Původní plán paní učitelky dojet až do Holašovic mírně řečeno nevyšel a zapíchli jsme to už v Křemži. Po načerpání sil v místní hospodě došlo k rozdělení na ženskou a mužskou část. Kluci s panem učitelem se potřebovali pořádně vyřádit, a tak si údajně třikrát objeli Kleť, vyjeli nahoru a potom se řítili lesem zpět dolů do kempu. My ženy jsme to vzaly na pohodu, a to možná až moc, protože jsme se najednou omylem také ocitly pod Kletí, které jsme se ale na rozdíl od pánů chtěly vyhnout obloukem. Špatné číslo cyklostezky nás ale neodradilo, dokonce spíše stmelilo celou naši dívčí skupinu, a i jako z většiny netrénované cyklistky jsme úspěšně dorazily do cíle.
Po dlouhých třech letech spolu to byla první vícedenní akce, které jsme se se třídou zúčastnili, a protože jsme přišli o botanický i zoologický kurz, jsme moc rádi, že ten vodácký se uskutečnil.
Eliška Lohonková, 3. VG
